Noc ozářená blesky

10. července 2010 v 21:47 | The Emperor of the Darkness Sunako ♥ |  Spisy nešťastných konců
Po dlouhé době další ze spisů :) Chvilku to trvalo, pardon :D Snad se bude líbit ;) prx.

Noc ozářená blesky

Běžela. Nezastavovala se, neohlížela. Prostě jen utíkala pryč. Ani nevěděla kam běží, pohled měla zamlžený slzami. Jen chtěla být pryč. Pryč od toho co viděla, slyšela, pryč od něj. Tak moc jí ublížil. Ona by jej přece nepodvedla! Dala by mu vše, co měla, svůj život, kdyby si to přál. Věnovala mu své srdce, duši i tělo. Tak proč jí nevěřil? Tolik let a teď najednou jí nevěří? Proč...?

Nadechl se a nasál do plic chladný vzduch půlnoci. Věděl, že vevnitř, na bálu pořádaném na jeho počest, by jej stejně nic dobrého nečekalo. Jídlo, pití, ale neměl chuť. Snad krásné dívky, které po něm toužili kvůli vysokému kontu a zevnějšku. Jenže proč teď, když se za celý život nepodíval ani na jednu z nich? Proč, když celé své srdce, svou lásku dal jen jí... Ale už bylo pozdě! Věděla, že nevěru neodpouští a přesto strávila noc s jeho úhlavním nepřítelem. Roztříštil sklenku s vínem a zahleděl se do tekutiny roztékající se na mramorové podlaze balkónu. Znova a znova se rozvzpomínal na to všechno co jí řekl, co jí vyčetl ani ne před půl hodinou. Za karnevalovou maskou stěží zadržoval slzy. Asi to přece jen přehnal...

Křičela. Křičela jeho jméno, výčitky, prosby... Křičela do chladné noci a doufala, že ji zaslechne. Jedinou odpovědí jí však byl tichý šepot deště, který se spustil snad pro její smutek. ,,Běhno! Děvko! Zrádkyně! Nikdy jsi mě nemilovala! Už tě nechci ani vidět, vypadni!" Všechen ten křik, ta slova, výčitky... Všechno jí zlomilo srdce. Zůstalo jí jen "kdyby" a bolest, kterou jakoby někdo způsobil snad milióny noži.

Vzpomínal. Vzpomínal na její jemné rty a úsměv, který mu vždy věnovala jejich prostřednictvím. Vzpomínal na její krásné oči, do kterých se nemohl vynadívat. Vzpomínal na její dokonalé křivky, její tělo, její krásnou, světlou pleť. Vzpomínal na to, jak si vždy zpívala u vaření. Na to, jak si ráda četla pohádkové knížky s tím, že zázraky přece jen existují. Vzpomínal na to, jak vypadala roztomile, když se zlobila, nebo rozbila něco cenného. Na to, jak stačila jediná věta, aby jej povzbudila. Na to, jak se uměla krásně červenat, když jí složil nějaký kompliment. Na to, jak zněl její hlas, když vyslovila jeho jméno. Vzpomínal na její polibky a dotyky, které si dokázal vybavit tak, jako by je právě ucítil na kůži. Vzpomínal a každou tu vzpomínku zvlášť proklel.

Vyčerpáním padla na kolena do mokré trávy. Déšť zesílil snad s každým jejím vzlykem, s každým vyřknutí jeho jména. Bylo jí jedno, kde je, jak se tam dostala a jestli na ni někdo kouká. Bylo jí jedno i to, že se jí deštěm zničil účes a šaty, se kterými si dala ve výběru tak záležet, aby se mu líbila. Bylo jí jedno úplně všechno. Když jí už nevěřil, když jí už nechtěl, co jí zbylo? Stočila své uplakané oči k prstýnku kterému, jako jedinému, zůstal lesk předešlých slavnostních hodin. Pousmála se při vzpomínkách, které jej provázely. S prvním bleskem, který proťal oblohu, se však úsměv ztratil a vrátily se proudy slz. Doufala, že se v nich utopí, že zapomene, že už mu nebude nikdy muset stanout tváří v tvář.

Křik hromů jej probudil ze vzpomínání. ,,Tak ať..." mávl nad osudem své milé. Už jí přece nevěřil. Nechtěl ji. Nic ho k ní nevázalo. Tak proč ten pocit...? Otočil se a zahleděl do místnosti, kde se jeho hosté bavili, jako by se nic nestalo. Vyhledal v davu obličej té, která mu o nevěře řekla. Co když...?

Donutila se vstát. Nemohla zůstat na otevřeném prostranství v takovém dešti. Doklopýtala pod nevyšší strom v okolí, aby se alespoň trochu ochránila před ledovými kapkami. Znovu a znovu hleděla na oblohu, která jí přinášela mnoho společných vzpomínek. Asi byla hloupá, když si myslela, že by ji mohl milovat taky... Možná měla dát na rady blízkých a raději se věnovat umění, než lásce. Jenže bez lásky není umění...

Jistě, proč mu to nedošlo hned?! Jak jen mohl věřit cizí dámě, místo aby věřil té, kterou tolik miloval? Jak jen mohl pochybovat...
Neváhal. Vzal si jen kabát a vyběhl z budovy. Snad ještě nebylo pozdě. Snad mu ještě odpustí. Nasedl do auta a rozjel se směrem, kam ji viděl utíkat. Bylo mu jedno, kam pojede, nebo jak dlouho. Jen už chtěl být zas u ní. Chtěl ji obejmout, utěšit, slíbat slzy a zašeptat, jak ho to moc mrzí. Chtěl, aby s ním jela domů. Chtěl se tisíckrát omluvit a zahojit rány, které způsobil. Chtěl...
Zastavil a vyběhnul z auta. Byla to ona. Zhroucená, jako malá holčička, pod stromem. Plakala. Její slzy pro něj byly jako jed. Nechtěl to tak. Všechny výčitky, křik, ty její slzy, vše co zkazil za jedinou hodinu, si přál vymazat. Kdyby to šlo, udělal by pro to cokoli. Stejně jako teď udělá vše pro ni! Ano, začnou znovu! Vynahradí jí všechno, co zničil! Udělají si nové vzpomínky, krásnější, které zastíní ty zlé. Budou spolu. Vezmou se. Požádá jí o ruku, ano, miluje ji, tak proč né?
Zakričel její jméno a usmál se. Vstala. Tak dlouho čekala, že se vrátí, že jí nakonec uvěří a on vážně přišel! Jak byla šťastná. Otřela slzy. Už nebude plakat, je tady, je s ní a zase jí věří. Rozběhla se k němu. Vše ale jednou končí. Znovu zakřičel její jméno a oblohu proťal další blesk doprovázený hlasitým hromem. Ten blesk, který udeřil do stromu, pod kterým dívka stála. Ten blesk, který mu tehdy zničil vše. Ten blesk, který na její křehkou formu shodil onen strom. Ten blesk, který ji zabil.


1636052h835jvoszs.gif running in the rain ... image by faye00701
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 May ♥ May ♥ | Web | 10. července 2010 v 22:01 | Reagovat

Moc pěkný bloQ =))

2 xxx xxx | 11. července 2010 v 22:50 | Reagovat

bueeeeeeeeeeeeeee moc emoooo a pak ze to neni emo klutone :(((((

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama